1.3., neděle: Filosofické okénko

Jsem docela drsňák, vydržela jsem i strhávání nehtu a následné šití prakticky bez umrtvení (nebyl čas čekat), ale dneska - dneska jsem poprvé za těch 5 týdnů, co mi moje soukromá zdravotní sestra píchá injekce, brečela jak želva. To byla kurevská bolest ráno. Taky mě přes den bolelo nějak na hrudi, tak jsem se snažila odpoledne spíš odpočívat.

Zbytek dne byl spíš takový filosofický. V minulosti jsem byla radši, když jsem bývala doma sama. Teď jsem radši, když moje mamka, člověk mně teď nejbližší, je se mnou doma. Trávím s ní skutečně hodně času, páč nikdo mi teď nerozumí líp. Taky už matka (já) začíná být nějaká unavená ze všeho a snaží se čerpat od své mamky pozitivní energii. Ona se na toho špunta těší, tak se snažím, aby to trochu přenesla i na mě, aby mě tím nakazila. Páč mám poslední dny pocit, že mi nějak dochází dech. Nejsem první těhotná, ani první svobodná matka, jistojistě ani první, která musí snášet injekce a který bývá blbě. Ale když se to všecko sečte, je toho prostě už nějak moc. Jsou v tom určitě ty zatracený hormony, ale bývám poslední dny hodně smutná až ubrečená. Jenže jsem dost stará na to, abych věděla, že vždycky po zamračených dnech musí znovu vyjít slunce. Už aby to bylo.