11.3. středa: Rodinné foto

Přemýšlela jsem o tom pátku, jestli všecko bude v pořádku. Zas jako nechci podstupovat veškeré to mučení tak nějak zbytečně, páč nemám na to, abych se starala o postižený dítě. Pravdou ale je, že nemá smysl se stresovat. Vidím kolem sebe, že tady funguje tak nějak zákon schválnosti. Dost těch bab, které se o dítě vůbec nesnaží, ba dokonce ho ani nechtějí, tak jim pak spadne do klína. A to doslova. A ty, které po něm touží, kudy chodí, nemyslí pomalu na nic jiného, tak tyhle ženský často opravdu mívají problém. Nejde to, nebo to nejde hned nebo ne tak snadno. Já jsem do toho spadla, aniž bych o to stála. A stejně tak to asi funguje i dál - matky, které touží po dítěti, bojí se o něj, stresujou se, aby všecko bylo v pohodě, tak tyhle mám pocit mívají častěji nějakej problém než ženský, který jsou v klidu, berou to tak, jak to je. Žádnej stres, pohoda, dyť jsem to dítě vlastně ani nechtěla, tak čeho se obávat, horší už to nebude. A taky bývá větší problém u ženských, kerý se rozhodnou pro dítě v pokročilejším věku. 30 mi ještě nebylo, nejsem riziková skupina v tomhle ohledu. Snad. Ale i přesto prostě pochopitelně chci, aby bylo všecko cajk. Když už riskuju vlastní zdraví a snažím se, tak aby to taky k něčemu bylo. Na co se těším ale nejvíc na tom pátku, tak na to, že se konečně snad i dozvím, co to bude, až to bude. A taky na další rodinný foto.