13.2., pátek: Nevolnosti
Mám pocit, že je mi čím dál blbějc. Prej ranní nevolnosti. Ha ha. Mi je teda blbě spíš večer a v noci, než ráno. Ale ani ráno to není žádná hitparáda. Ona to žádná hitparáda totiž není celej den. Snažím se furt jíst, ale po malých dávkách, ale není to jednoduché. Prsa mě taky pořád bolí, v podbřišku mě pořád bolí, injekce ráno mě pořád bolí – někdy víc, někdy míň .. Si tatínek ani neuvědomuje, co já všecko musím podstupovat kvůli tomu miminu. Si podle mě teda tohle zrovna neuvědomuje žádnej chlap, co obecně musejí ženský podstoupit, tak by se jako v tomhle směru měla udělat nějaká osvěta si myslím. Ale asi bez praktických ukázek. By to ti chlapi nedali, vymřeli bychom po přeslici. Představa toho řvoucího mini-teroristy doma mě stále ještě děsí, ale už o trošičku míň, asi si fakt zvykám nebo co. A protože chci být nádherná maminka, tak si po dvou letech nabarvím vlasy. Na černo. Moje maminka do mě vrtá, že jestli držím smutek. Tak určitěééé! On Ti to, babi, pánbu vrátí na dětech. Teda na vnoučatech. Až Ti ho hodím na krk a budeš toho uřvánka hlídat. Jen se těš.