13.3., pátek: Attilka
Dneska byl můj velký den. Fotřík mě ráno hodil na kliniku a zdejchnul se. V práci by bez něj těch 20 minut nepřežili. Stejně tam přišel později než jindy, tak co už na takové chvilce sejde. Je to obyčejná kancelářská krysa, jakých jsou mraky. Ale děsně důležitá žejo. No, nepřekvapil. Nejdřív mi vzali krev a potom jsem se ocitla v temné místnosti - to abych dobře viděla na obrazovku. Po pár vteřinách se tam ten malej alien objevil. Hezky ležel, pan doktor konstatoval, že nosní kost má, srdíčko krásně pracuje, má dvě komory, dokonce jsem ho i slyšela, byl to přesně ten zvuk, jaký jsem očekávala, učili jsme se o tom kdysi. Všecky ruce a nohy, ruky i s prstíkama, žádnej rozštěp tam taky nevypadá, tekutina v oblasti krku se mu nehromadí, podkoží má běžnou tloušťku 1,2mm (děti s Downem mívají tak 2,5+). Prostě všechno v normě, nic nenasvědčuje vážnějším potížím, které teď umíme rozpoznat.
A pak když si ho chtěl pan doktor přeměřit, začal předvádět neskutečný divadlo. Točil se tam, kroutil jak had, chvilku nevydržel, přišlo mi to docela srandovní a neuvěřitelný, že ho takhle vidím jak se říká real-time. Nakonec se povedlo přeměřit ho a měří už 68 mm!! Prostě děsnej obr. A tak se ptám pana doktora, jestli už má tak jako představu, co by to mohlo být. A říkal, že to vidí spíš do růžova! Nooo, hezky! Takže žádnej Attila, ale Attilka!! A první, co mi vyskočilo v hlavě v té chvíli, byla Beata. Často se říká, že první, co člověka napadne, bývá to nejlepší. Takže - jestli to bude holčička, bude to Beata. Moje krásná zdravá malá Beata. Z kliniky jsem si odešla koupit další pstruhy. A usmívala jsem se jako už dlouho ne. Pro mě byl pátek třináctého velmi šťastným dnem.