14.3., sobota: Coming out

Učinila jsem včera velký coming out a "pochlubila" se svým přátelům a známým s tou velkou novinou. Faktem je, že většinou se snažím být silná a snáším to snad i docela dobře, celou tu vzniklou situaci. Ale když vidím, jak mají moje bývalé spolužačky děti a jsou šťastné .. Nejde o ty děti, teda to taky, ale o to, že mají úplnou rodinu. Ony jako ženský se měly o koho opřít, měly toho partnera/manžela, kerej jim pomohl, pomáhal a pomáhá pořád, když to potřebujou. Toto jsou chvilky, kdy je mi to neskutečně líto, že zrovna já musím být svobodná matka. Všem jim to přeju, ale zároveň mě bolí, že zrovna já jsem ta, kerá takový štěstí nemá. Já vím, že mít chlapa ještě neznamená automaticky být šťastná, ale podle toho, co vidím, tak jsou to šťastné kompletní rodiny. Tatínek, maminka a jejich společné dítě/děti. A o ty špunty se starají oba evidentně. Tatínci mají ty svoje potomky rádi. Při tomhle všem mi rve srdce, že ten "náš taťka" nás obě hodil přes palubu, přitom on měl být ten, kdo by nás obě měl chránit, když to potřebujeme. Život mi opět neskutečně nafackoval a ukázal mi, na koho se můžu doopravdy spolehnout. Jen sama na sebe a na svoji mamku, která je v tom se mnou. Ona je člověk, který mě drží nad vodou svým optimismem, který mně teď nějak schází. Jednoho dne ale to slunce musí zase vyjít a prosvítit mi život. Jen aby to bylo dřív, než mi z toho hrábne.