15.3., neděle: Melancholie

Moje včerejší rozpoložení pokračuje. Zjišťovala jsem si totiž nějaké info o porodnicích, abych měla představu, kde rodit (teda nějakou už mám, ale ne definitivní). A četla jsem si samo sebou i zkušenosti rodiček. Po přečtení několika příspěvků, kde ty ženy psaly, jak jim hodně u porodu pomohl partner a jak byly šťastné, že i po porodu mohl zůstat v nemocnici s nima, mě opět bodlo u srdce a číst jsem radši přestala. Pořád jsem se s tím, co se děje, úplně nesrovnala a asi mi to ještě nějakou dobu potrvá. Do tý doby bych se měla tomuhle tématu asi vyhnout. Sakra já netvrdím, že by to s bio-otcem vyšlo, spíš asi stejně ne, ale prostě to, jak dal velice ochotně ruce pryč, to vědomí je teď pro mě zdrojem obrovské duševní bolesti. Tak zoufale potřebuju, aby mi někdo podal ruku a řekl, že bude všechno dobrý, že to zvládneme .. Problém je, že nikdo takový teď neexistuje a nemám ani energii na to, abych se pokoušela si vůbec někoho najít. Princové, co zachraňujou těhotné princezny, vymřeli. Jedinej, kdo je v tom naprosto nevinně, je to stvoření, co mi roste v břiše. Jemu nic nevyčítám, chce se jen zapojit do koloběhu života a žít, ničím jiným se to malý neprovinilo.

Večer jsem měla o trochu lepší náladu, po celým dni téměř bez jídla, jsem večer s chutí sežrala tři špekáčky. A tak, jak večer postupně zhasínal oheň, mi přišlo, že stejně tak zhasíná i něco ve mně. Zachvátila mě neskutečná melancholie. Ten tygr, ten dravej tygr, kerej měl dycky neuvěřitelnou chuť žít a bojovat, tak ten se někam zdejchnul. A velmi se o jeho budoucnost bojím. Potřebuju ho zpátky, bez něj to moje slzavé údolí nikdy nepřekročím a zůstanu navždy zakletou princeznou. Vorvaní princeznou.