16.3., pondělí: Balon

Melancholii posledních dní vystřídal vztek. Odpoledne jsem se dozvěděla od mojí babičky, že mi teta moc gratuluje a že mi to moc přeje. Tak za prvé nechápu, proč to jako ví, nestála jsem o to, aby se to roztrubovalo po rodině, páč je mi jasný, že s tím jde ruku v ruce to, že každej zleva zprava pak řeší moje soukromí, co otec, jak to mám a nemám a to je to poslední, o co já tak mám zájem. Nemusí mi do mých soukromých záležitostí nikdo strkat nos. Ano, uveřejnila jsem to mezi svými přáteli a známými, páč vím, že jsou natolik korektní, že tohle pitvat prostě nebudou. Jenže u nás v rodině funguje neustálej přetres osobních problémů každýho jedince. A ukázalo se, že si moje drahá maminka otevřela hubu a neunesla to vědomí, že by jako zbytek rodiny měl být ochuzenej o tuhle významnou událost. Ale narovinu - je jim do toho velký hovno.

No a za druhé o žádný gratulace nestojím. Nebo že mi to jako někdo přeje. To mi jako škodolibě přejou, ať si to vyžeru?? Tady asi někomu nedocvaklo, že nejsem natěšená, že to takhle být nikdy nemělo a v takových případech tyhlety kecy jsou naprosto mimo mísu. Vím, že moje matka je šťastná, že bude mít vnouče, ale za tu cenu, že já teď nejsem šťastná a spíš se trápím. Páč nejenom, že je to zásah do mýho života, do mý svobody, že už nikdy nic nebude jako dřív, ale navíc jsem sama jako kůl v plotě a to mi fakt nepřidává. Tomu dítěti se to vyčítat nedá, ale nejsem prostě šťastná. Pro většinu ženských, pro který je produkce děcek smyslem života, je můj postoj prostě nepochopitelnej. Nesnáším omezený lidi zaslepený svýma rozmnožovacíma pudama, což většina ženskejch prostě je. A do toho si připadám jak zbouchnutej vorvaň, břicho mi lehce vyskočilo, jsem jak nafouknutej balon. Všecko stojí za ... !!