17.3., úterý: Španěláci

Odpoledne jsme jely na internu, potřebovala jsem další mučící nástroje, aby do mě moje privátní zdravotní sestra měla i v následujících dnech co píchat. Ale jako že tam kvůli jednomu receptu zkejsnem přes hodinu, tak to překročilo i moje nejdivočejší představy. Hlavně, že venku z ordinace jsem byla za dvě minuty. No ale neva, sbalily jsme recept a šly si nakoupit. Nějaký serepetičky na zahradu, pečivo do pekárny a do řeznictví hovězí zadní, páč Bea dostala chuť na španěláky, tak jí je musím udělat, co bych to byla sakra za matku, že jo. No akorát že jsme dojely dom už v celkem pokročilým čase a taky než já se rozmyslím, že už jako fakt jdu vařit .. No, jestli někdo z vás někdy dělal ptáky španěláky tak určitě ví, jaká piplačka s tím poprvý je a podruhý jak to šíleně trvá. Jako že nachystat všechno, čeho se pták nažere, zavázat tak, aby mu to pokud možno zůstalo v bříšku (tuhle práci na tom nenávidím ze všeho nejvíc) no a jupí jej může se začít dělat. Opéct, vyndat, ve výpeku opéct cibulku a slaninu, vrátit a dusit. Tak dvě hoďky. Takže jídlo bylo hotový o půl desátý. Ideální čas na večeři. Teda on to měl být původně i oběd. No a k tomu jako bonus totálně přesolená rýže. No, bohužel, i mistryně kuchařka se někdy utne a ujede jí ruka se solí a pak ještě jí ujede ruka i s rýžou, takže ve výsledku se ta slaná voda celá absorbovala do rýže. A výsledek bylo poněkud hůř poživatelný jídlo. Nevadí, Beata si musí už od mala zvykat, že i neúspěchy k životu patří! I když - kdyby takhle krásně ujela ruka třeba Oppenheimerovi, kdoví, kde bysme dneska všici byli.