18.2., středa: Bod zlomu

Dneska jsem byla na nové gyndě. Včera i dnes nízkej tlak (100/70), krev mi brali radši vleže. Paní doktorka udělala kontrolní ultrazvuk. Vše podle předpokladů, možná dokonce i maličko předbíhá!! A normálně jsem viděla, jak si na chviličku na ultrazvuku zakrýval packama oči! On si se mnou snad hraje na schovku nebo co! Nepřiznám to, ale tohle je chvilka, kdy se ve mně opravdu něco hnulo. Moment, kdy jsem viděla, jak mu bije srdce, kdy jsem dostala vytištěný obrázek, kdy se se mnou moje drahá maminka i babička radujou .. Tu chvilku, kdy jsem ho viděla na obrazovce, mám pořád v hlavě a přehrávm si ji dokola. Nejsem žádněj měkkouš sakra, ale tohle mě dostalo. Teď jsem snad i ráda, že jsem ho nenechala odsát. Odsát jako tuk nebo nepohodlnej vřed na zadku. Aby potom tohle kouzelný stvoření skončilo jako odpad?! NE! Ne, ne, ne a ne! Je to prostě už moje dítě. Tohle je chvíle, kdy se to ve mně zlomilo a opustily mě i poslední zbytky pochybností, jestli jsem udělala správně. Jo. Ty injekce přetrpím. Jen škoda, že taťka se moc nezajímá. Měl by. Tenhle zázrak je jeho! A měl by být pyšnej! Vždyť má už 3,37 cm!! Můj Attila.

Taťkovi jsem psala na předchozí poměry celkem do klidu laděnej mail, aby popřemýšlel. Aby si uvědomil, co chce, páč chci pro malýho tátu, kterej ho bude milovat, chránit a vychovávat. Kdo to bude - je ve hvězdách. Ale i kdybych si jak zoufalec největší měla podat inzerát, tak to udělám! Je ze mě teď naprosto plnohodnotná pomatená a trochu zmatená všehoschopná matka! Dokládá to i fakt, že tahle matka je schopná si k obědu udělat dva dny po sobě popcorn. Mňam! Co já za to můžu? To chce ten malej šmoula, ne já.