19.3., čtvrtek: Procházka

Žeby pokračování relativně klidné a dobré nálady? Asi tomu pomáhá i to sluníčko, co konečně začlo vylízat. A páč jsem naprosto prvotřídní ženská, tak si taky sakra zasloužím prvotřídní jídlo. Takže jsem se dneska pustila do telecích medailonků na bylinkovým másle s rýžou. No, maso bylo možná trochu tužší, ale chuťově super a ten sýr navrchu - no dobrota. Jediný, co mi zkazilo radost, když jsem zjistila, že ta moje rýže ze španěláků skončila spolu s posledním ptákem v lednici smíchaná dohromady. A kdopak to smíchal? Maminka moje, kdo jinej. V té chvíli jsem vyletěla jak čert z krabičky, ale pokusila jsem se napočítat do desíti, abych moc neječela, což ve výsledku asi i pomohlo. Spolu s tím, že se moje drahá maminka radši zdekovala z mýho dosahu. No, takže až bylo maso hotový, tak jsem ještě musela čekat a dodatečně vařit tu proklatou rýžu, páč jsem na ni měla chuť. Ale nevadí, i kuchyň, i moje mamka, i já .. Všichni přežili můj pobyt v kuchyni bez újmy. Někdy když se totiž hodně naseru, mám trochu problémy se ovládat a průser je, že mě teď nasere i sebevětší kravina v podstatě. Zasraný hormony.

Ale ještě pozitivnější zpráva než ten vlastně vydařenej oběd je, že jsem konečně po pár měsících od podzimu byla s hafanem venku na procházce. Nešly jsme ale obvyklou čtyřkilometrovou trasu, páč jsem čtvrt hodiny hledala postroj. Daly jsme nakonec jen menší okruh, ale čoklík je takovej kamarád pro každou volovinu, takže nadšeně by se mnou šel kamkoliv. Proč takoví nemůžou být aj chlapi, sakra.