21.2., sobota: Svátek

Vyměkla jsem. Na fotříka se dívám už mnohem smířlivěji, i když si to dneska posral. Nevzpomněl si, že matka jeho dítěte má svátek. To, jak se obecně mezi chlapama ví, je neodpustitelnej prohřešek, a v porovnání s reakcí, jaká obvykle následuje, je výbuch atomovky jen slabej odvar. Fakt to prostě pánové na ženský nezkoušejte. Vyznačit do kalendáře, desetkrát podtrhnout, zakroužkovat, zvýraznit zvýrazňovačema rozličných barev. Sakra já nestojím o dárky, ale o ten pocit! Že o tom jako ví!

Dobrá zpráva dnešního dne je, že na mým zeleným drakovi usilovně maká automechanik. Kamarád. To auto má prostě duši. Jsem fakt nějaká vyměklá, nedokážu se s ním rozloučit. Myslím s tím autem - jako na dobro. Kamaráda uvidím zase v úterý, takže tam to rozloučení mi takovej problém zase nedělá. Na to fáro mám svoje vzpomínky. Nesmrtelný jak vesmírnej koráb ze StarTreku. A po týhle generálce nesmrtelný teprv bude. Příští dva roky určitě.