22.2., neděle: Šaman

Zjišťuju, že i na tu každodenní ranní bolest při injekcích si zvykám. Ne, že by mě to nebolelo, ale beru to jako nutné zlo, asi jako jsou pro většinu lidí návštěvy tchýně. Když na to přijde, tak to přetrpíte, protože víte, že zas jednoho dne vysmahne. A většinou to tak i je. Pokud se drží doteď, upřímnou soustrast. Ale pokud nechce odejít sama, tak bez vedlejších následků se jí nezbavíte (hádka s partnerem, v horším případě s půlkou rodiny; až po vydědění a podobně). Nezbývá, než vyčkat. Mě ukliňuje vědomí, že i ty injekce pominou. Nebo mi to teď aspoň všichni tvrdí. Dyť už jen asi 6 měsíců a 3 týdny!! Trpělivost, matko, trpělivost. Přijdou horší věci. To přece vydržím, nejsem nějaká pochybná banda Melmanů! Jenže! Je tu jeden velkej problém: četla jsem, že při těch injekcích se nesmí použít epidurál. Představila jsem si, jak kolem mě bude běhat nějakej šaman, ovívat mě a sesílat na mě sílu duchů, abych ten porod přežila, páč to bude prostě porod. Nepočítám totiž ani v nejmenším s tím, že by na tohle pomohl nějakej Paralen, žejo. No, na to pomůže asi jediný: Nechť síla mě provází!!