25.2., čtvrtek: Skříně

Včera jsem mimo veškeré události byla ještě pro tři skříně, dnes je budu dávat dohromady. No, převoz skříní domů byl jako akce Kulový blesk. Bylo domluveno, že je rozdělí na 2+1, abych je odvezla. Přijela jsem si nejdřív pro tu první, že ji naložím a otočím se i s mamkou (plus jejím autem) zpět pro zbytek. Když jsem viděla, že mi borec dovezl všechny tři do výdeje, sanice mi klesla dolů. Prý jim to špatně naskladnili, rozdělit to nejde a co odvezu, to odvezu, zbytek tam můžu nechat a vrátit se pro to. Nechat? A to jako kde? Na parkovišti nejlíp, žejo? Hm, tak volám mamce, změna plánu. Hlídala Beu, převelela ji na mou babičku, která ji doma houpala v kočáře, a vyrazila. Hnala se solidní průtrž mračen. No, mamka dorazila, já jsem tu největší skříň naložila, trčela mi ještě dobrých třicet čísel z kufru, zajistila jsem, dojela, složila jen za vrata a hnala jsem 140 po dálnici zpátky. Moje auto má sice v techničáku napsanou maximálku 176 km/h, ale tolik bych si už po dvaceti letech provozu s mým fárem jet netroufla. I v těch 140 jsem měla strach, že mi upadnou kola a já pomalu vzlétnu jako Lajka před skoro šedesáti lety. S rovněž nejistým návratem na Zem.

Maminka se divila, co jsem tak rychle zpátky, neváhala jsem se pochlubit, pro což moje maminka neměla příliš pochopení, ťukala si na čelo, jestli jsem normální, ještě by mě někde mohli chytnout policajti. Normální nejsem, no a co. Každý nemá to štěstí. Nejmenší skříň naložila maminka, tu větší já, kufr už jsem zavřela a cestou domů po dálnici jsme se maličko naháněly jak dvě puberťačky, co mají řidičák první týden. Ale super, nakonec všechno dobře dopadlo, dítě i moje babička přežili ve zdraví. Doufám. No, snad se případná újma neprojeví později.

Večer měla Bea zase ječivou. Když ta naše babička dojela z práce domů, říkám jí, že nejradši bych Beu na dva dny někam odložila a dva dny o ní nechci nic vědět. Tak prý až přestanu kojit, veme si dovolenou a splní mi přání. Tomu se říká nátlaková akce! Ale zatím odolávám. Kojím dál. Večer jsem Beu uložila jako vždy do postýlky a že půjdu. Čapla mě za ruku a začla mi povídat. Tak jsem ji pár minut trpělivě naslouchala. Pochopila jsem následující: mami, jsem ráda, že nevyměkneš! Já chci jíst od Tebe. A maminko, víš jak jsme se dneska dívaly spolu na pejska? On Ti má takové srandovní mávátko, co mu trčí ze zadečku.. A mami, proč já nic takového nemám? Naroste mi to taky? Až budu tak velká jako náš pejsek? Určitě jednou budu tak moc velká! A mami, nikam mě neodkládej. Já chci být s Tebou, i když se na mě někdy zlobíš. Jéé, dívej, já mám kolínko! A druhé kolínko! Jéé super.. Ano, holčičko, jistě že máš dvě kolínka. A už spi. Chtěla jsem jít příkladem a položila jsem si na ni zlehka hlavu. Zasmála se tomu. Jak já ten její smích miluju! No co co, jsem prostě profi matka.