3.3., čtvrtek: Melancholie

Dnešní příspěvek může hrdě aspirovat na jednoznačně nejmelancholičtější. Miluju ty upršené chladné večery, byla jsem zvyklá jít někam ven. Svou dceru bych nevyměnila za nic na světě, jen někdy mám pocit psa zavřeného v kotci. Sem tam se přeci jen ozve touha po svobodě, jakou jsem předtím měla. Vím, že ji časem budu zase částečně mít a až tomu tak bude, budu si nejspíš přát, aby to raději nebylo. Člověk chce vždy nejvíc to, co mít nemůže. Všichni mi říkají, ať si to teď užívám a já bych radši, aby už byla větší, abych taky trochu mohla žít. Ale i přesto nevyměním svoje pohodlí za její zdraví. Kojit prostě nepřestanu, i když by to bylo snažší a mohla bych ji švihnout babičce na hlídání a jít si užít trochu toho městskýho večerního života.

Mimo mých stavů mysli se udála jen jedna věc. Dýně. A úspěšná dýně. Snědla všechno, evidentně chutná. A víc asi dneska říkat nebudu, jak dítě usne, zachumlám se do peřiny a budu dumat nad nesmrtelností brouka, dokud neusnu. Dneska je ze mě přímo ukázkovej nadšenej rodič.