4.3., středa: Pomsta

Měla jsem dnes vzácnou návštěvu - otce dítěte, který vlastně být otcem ani nechce. Řekl mi, že to chce definitivně vyřešit. Jeho definitivní řešení je, že on se mnou být nechce a proto mi to vykompenzuje. Zřejmě prachama, jak jsem tak pochopila. To, čím si celej den procházím, to, co teprva ještě přijde (porod a následná péče), to si ani neumí představit, co MĚ ještě čeká. To mi nevykompenzuje ani za 20 životů. No, nicméně bouchly ve mně saze, rozčílila jsem se a nenechala na něm nit suchou. Rozebrala jsem ho na prvočinitele, řekla mu, že je ubohej sráč, srab srabskej, že tohle není chování chlapa, když se takhle lehce vzdává odpovědnosti. To, na co v jedné chvíli musejí být dva (sex), tak proč ty následky mám odsrat jen já? Proč by sakra on měl zůstat stát opodál jak solnej sloup a jen tak z dálky pozorovat, jak jsem na všechno sama? Tohle je období, kdy ženský potřebujou nějakou oporu! No, vedla jsem dlouhej monolog, kdy jsem mu řekla, že doufám, že si vzpomene na tohle všechno, až se na sebe podívá ráno do zrcadla a udělá se mu z něj samýho nevolno, jaký se mně dělá z něj už teď. Takovej bezkulák zase neni, aby mu to bylo až takhle fuk. On se mnou být nechce, já s ním taky ne, ale jde o to chování, jde o to, jak hrozně moc mu je jeho dítě ukradený! V ten pátek na to vyšetření mě jen zaveze, evidentně nemá koule na to, aby to mimino přímo viděl. Sráč, kerej se bojí, co to s ním udělá. Čekala jsem od něj víc. Chlapi, tohle se ženským prostě nedělá. Nikdy.

A jako malou osobní pomstu jsem mu k jeho svátku ani nepopřála. Tak! A má to!