5.3., sobota: Zvíře

Dnešek byl prostě úžasnej. Škoda sice, že to tak není furt, ale i přesto musím konstatovat, že tohle jsou momenty, kdy mi Bea vynahrazuje bohatě všechny ty těhotenský depky a poporodní pocity totální nesvobody. Dny jako je ten dnešní stojí za to být rodičem a člověk je z toho celej dojatej a na měkko a i když se vlastně o tenhle uzlíček nikoho neprosil, je nakonec rád, že ho má. Aspoň na příštích deset minut, než ten uzlíček začne zase ječet a vyžadovat 100% nasazení. No ale teď k meritu věci.

Ráno jsme se vypařily jak pára nad hrncem, jela jsem něco vyřídit. Když jsme se vrátily, moje babička se divila, že nás vůbec neslyšela, že odjíždíme. Jo, to byl taky účel, ale vykládejte jí to. Nesnáším ty srdceryvné scény, jako by člověk odjížděl na měsíc, i když jede kolikrát jen do vedlejší dědiny. No, ale ve štatlu jsme dnes rozdaly víc radosti než hippísáci za celou svoji éru. Netuším, čim to, ale všichni se na nás hrozně smáli, zastavovali mě, rozplývali se nad mládětem v šátku, které koukalo jak tele na nový vrata. Respektive jak vysmátý tele na nový vrata. Na všechny, kdo o nás projevil zájem, se smála, dokonce i na ty, co zájem zprvu vůbec neprojevovali. Na jednoho pána ve frontě furt koukala a pak mu začla něco vykládat, a i když se snažil sebevíc mračit, dlouho mu to nevydrželo. Dorazila mě ovšem jedna babička, která pěla ódy na malou a pak to zabila větou - já doteď nechápu, jak z něčeho tak odporného může vzniknout něco tak krásného. Paní asi nerada bílé fleky. Holt jinej gang, no. Připomnělo mi to jeden starý článek, kde radily ženy ženám, že sex je hnus, který je nutný přetrpět v určité dny v týdnu, ale není dobré se z něj příliš radovat, páč je to zvrácenost. Jo, někteří se zjevně obětovali jen kvůli dětem. Nicméně to by nebyla Bea, kdyby si taky mimo té kupy smíchu trochu nezamrčela. Zjevně moc nechápala, proč máma stojí u nějakýho pitomýho regálu s dětskýma lžičkama, když chce, aby chodila. Jo, holka se nebojí projevit.

Obecné veselí pokračovalo i doma. Dýně chutnala, což o to, jen Bea zrovna v danej moment toho má na práci tak nějak víc než se jen krmit. To je prostě núďo. Máchá rukama tak zuřivě, až si píchne prstem do oka a pak to samozřejmě omrčí. Než naberu další lžičku, neváhá si zbytek dýně, co má okolo pusiny, rozmatlat, kde to jen jde. I do vlasů a mezi řasy. Pak se z mrkací panenky s nádherně dlouhýma řasama mění v dýňovou panenku. Vypadá hůř než Dolly Buster po plastikách s umělýma ... řasama. Nebo si začne hrát s bryndákem, který přestává plnit svůj účel, protože buď je srolovaný u krku nebo úplně sejmutý. Maminka ho totiž nedokázala pořádně uvázat, jelikož to dítě za něj neustále tahá a hryže ho. Krmit tohle torpédo v jednom člověku se mění v adrenalinový zážitek. Jediná chyba byla říkat si, že to je k posrání, dcera to vzala velmi vážně a pěkně od podlahy, takže deset minut po přebalení jsem jí šla umývat zadek. Počáteční snahu uchránit její oblečení od jídla už postupně vzdávám. Zbytečně vynaložená energie. Spíš zvažuju koupi svěrací kazajky. A zkuste mě nařknout z týrání dětí. To není dítě, to je zvíře!

Naprostý zvěrstva ovšem páchá i na své nebohé matce. Včerejší koupání pozvedla o jeden level. O ruce. Dneska jsem na rozdíl od včerejška koupala já a schytala jsem to mnohem víc. Nejdřív začla kopat nohama, ale potom zapojila i ruce a plácala s nima do vody. Když jsem na ni ve srandě dělala tytyty, zasmála se a pokračovala ještě zběsilejším tempem. No, výsledek je takový, že kaluž vody stála v pánvi vedle, zacákáná stěna v kuchyni, mokrá zem a o tom mokrým tričku je zbytečný psát. Jo a pár kapek skončilo až v chřestové polívce, co stála půl metru vedle. Ale ta radost v její tváři, ta radost z pořádné lumpárny, která přispěla k rodinné pohodě, ta za to uklízení potopy stála. No nemilujte ji.