6.3., pátek: Kompenzace

Rozhodla jsem se myšlenku dalšího studia zase posunout o kousek dál. Zjišťovala jsem, co a jak, a závěr je takovej, že mám vlastně tři možnosti. Buď půjdu na strojárnu, kde mají aplikovanou informatiku, nebo zůstanu na mojí bývalé fakultě, ale půjdu na jinej obor a to buď na automatizaci nebo teleinformatiku. Nejrozumnější kompromis mezi tím, co bych doopravdy chtěla a tím, jaký jsou možnosti. Akorát že budu studovat opět bakaláře, takže jupí jej si to hezky zacvakám. Je tu ale možnost požádat o snížení nebo odklad platby, tak to zkusím. Tak jako tak zapojím do celé akce i taťku. Chtěl kompenzovat? Chtěl. Tak bude kompenzovat minimálně z poloviny. To je to nejmíň si myslím, co pro mě může udělat.

Moje motivace k dalšímu studiu je v tom, že nemůžu a nedokážu být doma 3 roky a "nedělat nic". Jasně, budu mít na krku řvoucího teroristu, takže práce bude dost, ale myslím spíš potravu pro mozek, tu totiž potřebuju. Nechci zakrnět. A druhá stránka věci je ta, že jednak si chci rozšířit obzory o nějakej sice podobnej, ale přece trochu jinej obor, za další chci se zlepšit v programování a v neposlední řadě chci si za tři roky připravit lepší pozici na trhu práce. Abych fakt něco uměla, abych se zlepšila v tom, co chci dál dělat. No a abych jako matka vydělávala dost na to, abych špuntovi mohla zajistit dobrej život, abych měla prachy na nějaký výlety, páč jak dostane rozum, tak ho budu tahat po technických institucích celýho světa (nebo minimálně Evropy), už od mala se bude šprtat ájinu, musí se samo sebou využít ten super mozek, kerej nepochybně měl po kom zdědit. Budu prostě jako matka muset makat za dva. Ale já, vážení, já to dám.