8.3., úterý: Terorista

A tohle je právě ta odvrácená strana mateřství, kdy z toho člověk není vůbec nadšenej. Ani trochu, to mi věřte. Ten malej diverzant se mě pro dnešek rozhodl zničit. Položit na lopatky. Prosit o milost. Celej den řve. Jako fakt celej, s výjimkou jídla. A k tomu by se taky ostatně daly najít výhrady.

Prostě jsem si řekla, že po těch dvou brokolicových dnech, kdy to fakt šlo, jí udělám mrkev. BIO mrkev. Vlastní, na páře, rozmačkanou. Dala jsem jí do úst první lžičku. No tyvole jako ta se šklebila!! Přežvykovala to jako měsíc nošený nepraný fusekle. Toxickej humáč. Vysoce toxickej. Ona to normálně vyplivla!!! No, pokusy dostat do ní aspoň tři lžičky té úžasné dobroty dopadly úplně stejně. Skončilo to na bryndáku, po rukách a na mně. Teda já fakt nejsem tyran, ale člověku je z toho do pláče a ta ruka mu začne cukat, že kdyby mu tohle udělalo starší děcko, tak má z huby trhací kalendář. Ofrflala mi to teda neskutečně!!!! A pak samozřejmě začla pro změnu bulet. Ona nervní, já z ní, ona ze mě, já z ní ještě víc.. začarovanej kruh. Navíc nespala. Ani přes den a vlastně ani tu předchozí noc. Musím najít sirky do očí. Neumím si při ní představit, že bych měla na krku ještě jedno dítě a musela fungovat na 100%. Ne, na 150%.

No, že se dosrala na třikrát během hodiny, to už bylo spíš úsměvné. Neřeším. Chci spát. Třeba za rok..